54 cm

Ahoj všichni!

Tak je to tady! Konečně! 19. května jsem se konečně zbavila té obrovské zátěže, kterou pro mě moje vlasy posledních pár měsíců byly. Nikdy jsem nenosila dlouhé vlasy. Vždycky jsem to vydržela tak k ramenům a šlo to na mikádo nebo na krátko. Dlouhé vlasy ke mně nepatří…  Krom toho, že se mi to nelíbí, je to strašně nepraktické. Kdybych dostala korunu pokaždé, kdy jsem si ty vlasy přilehla, zavřela do zipu, skřípla do dveří, chytila do popruhů od batohu, někdo jiný mi je přilehl nebo přichytil, nemusela bych už do smrti pracovat. A to jsem je měla od svého dřívějšího maxima (někde okolo ramen) doteď jen cca 2 roky.

A proč že jsem se tak trápila s dlouhými vlasy, když jsem se úplně krásně mohla nechat už před těma dvěma lety ostříhat? No… S čerstvým mikádem někdy před skoro 3 roky jsem odjela do Anglie na 3 měsíce. Měla jsem to čerstvě šmiklé přesně proto, že nemám ráda dlouhé vlasy a stříhat se v Anglii je drahé. Tam mi tenkrát taky došlo, jak strašně rychle mi vlasy rostou. Za ty tři měsíce mi vyrostly hodně. A přišla jsem tenkrát s nápadem, že když to ještě chvilku vydržím, budu moct vlasy darovat. Ano, já dlouhé vlasy nemám ráda, ale jsou lidi, kteří by brali jakékoliv vlasy a z různých důvodů je nemají. A přišlo mi to nefér. Hrozně nefér. Já si takhle nevážím něčeho, čeho mám na rozdávání, a když to nechám ostříhat, pomalu nestihnu ani mrknout a je to zpátky. Strašně mě to otravuje, stěžuju si a nadávám, že už se zas musím nechat ostříhat, že už je to moc dlouhý, že mi to leze do očí/do pusy, že se mi to pořád někam motá a plete. A naproti tomu jsou lidi, kteří by dali cokoliv, aby aspoň nevyčnívali a nesetkávali se denně se soucitnými pohledy, protože vlasy nemají.

• 

• 

• 

Vlevo je fotka cca týden před darováním, uprostřed fotka s mými 54 cm, vpravo pak už doma s certifikátem 🙂

Už před víc jak rokem (1,5 – 1,75 rokem??) jsem prvně usoudila, že už mi to vadí a že už to půjde prostě dolů. V té době jsem neměla dost dlouhé vlasy na to, abych darovala v salónu. Na to potřebujete alespoň 35 cm. Nicméně jsem byla domluvená s kamarádem, který se stříhá sám, že mi ty vlasy ustřihne, abych je mohla poslat poštou (to vezmou i kratší), zarovná to do mikáda, a kdyby to bylo strašný, tak si to pak nechám někde opravit… Jenže jsme se k tomu nemohli odhodlat. Nebo spíš on. A jak se to tak táhlo, vlasy zase poporostly a já někdy v březnu minulého roku pronesla, že jdu do toho salónu… Jenže pak se stala korona. A salóny zavřely. Long story short, po několika objednáních do salónu, které se následně vždycky zrušilo, jak byl nucen zavřít, jsem včera konečně shodila tu hroznou tíhu a jsem opět úplně na krátko.

Stálo to za to? Stoprocentně. Sice jsem nadávala a stěžovala si, chvilkama mě ty vlasy opravdu vytáčely, ale ten pocit… Ten pocit, když to paní kadeřnice ustřihla a oznámila mi, že je to 54 cm. 54 cm na dobrou věc. 54 cm, které někomu třeba úplně změní život… A navíc jsem dostala super nový letní sestřih zadarmo…  Někteří lidi se mě ptali, proč jsem to neprodala… Ehm… Nemyslím si, že by mi stálo za to se s tím tak trápit kvůli pár korunám. Já jsem se s tím tak trápila kvůli něčemu, co se nedá hodnotou peněz ani vyčíslit. Kvůli něčemu, co úplně stejně zadarmo udělá radost někomu, kdo to potřebuje.

A když jsem dneska přišla do práce (a včera dala fotky na instagram), zjistila jsem, že pro spoustu lidí už nejsem ta krátkovlasá holka. Je to až děsivé. Já sama se totiž považuju za krátkovlasou holku. I teď když jsem měla vlasy nad zadek, jsem se pořád považovala za krátkovlasou – jen jsem prostě měla teď pauzu od krátkých vlasů, ale nebyla jsem to vlastně já. Jenže v mém životě je teď spousta lidí, kteří mě neznají jinak. Spousta lidí, kteří mě celou dobu, co mě znají, považují za tu extra dlouhovlasou holku. Spousta lidí, kteří jsou úplně v šoku. Lidi, kteří mi gratulují k té odvaze nechat se takhle ostříhat… Ale pro mě to není odvaha, pro mě je to návrat k něčemu, na co jsem zvyklá. Návrat k normálu. A takhle se taky stalo, že jsem se ze dne na den v práci stala z té holky s nejdelšíma vlasama od nás tou holkou s nejkratšíma vlasama od nás. 😀

Moc děkuju paní kadeřnici Zuzaně Štefkové a nadaci Daruj vlasy. Kdybyste třeba měli něco podobného v plánu, jistě do toho jděte. A klidně si pište, kdybyste měli nějaké dotazy… 🙂

A mimochodem, ač jsem byla zvyklá si denně ty vlasy stahovat do culíků, a proto jsem přesně věděla, jaké ty vlasy na dotek jsou, když jsem je pak dostala do ruky ustřižené, bylo mi to skoro až nepříjemné. Vůbec mi to nepřišlo jako moje vlasy… 😀 Snad to dává smysl. 😀

Krásný víkend!

xxo K.